Moudré tělo a jeho zprávy 24

Škrábe mě v krku
Vlaďka přichází na konstelace a vlastně ani neví, co by chtěla vidět. Jen tak na okraj utrousí, že ji spoustu let škrábe v krku, ale že to není nic vážného, že se nikdy nic nenašlo. Hned mě napadá – něco se jí zadrhlo, něco nebylo vyřčeno… to se nabízí.

 

Jen ve zkratce si povídáme o rodině a je to docela jasné. Vlaďka se už na „horkém křesle“, kde mluví o svém dětství, dostává do dětského vědomí. Je zřejmé, že se jí z něho doposud úplně nepodařilo dostat, ač je jí kolem 35 let. Líčí velmi emotivně, jak jí v 5 letech náhle umřel táta. Měla ho velmi ráda. Tehdy to byl samozřejmě šok. Ale co jí nedá klid celé ty dlouhé roky, je fakt, že jí tehdy, malé pětileté holce, nikdo nic neřekl. Všichni mlžili a skutečnost se dozvěděla až později, mimo rodinu, od kluka ze sousedství. Vnímala to jako velkou zradu, ztratila důvěru, brzy odešla z domu a žila poměrně hektický a neklidný život.
Navrhuji Vlaďce, že se nebudeme dívat na něco, o čem ví. Zkusíme ji vyvést z dětského vědomí do dospělosti. Vlaďka souhlasí, sama zůstává ve své roli.

 

Žádám účastníky semináře ke spolupráci, hrát budou všichni, nikdo ale neví koho konkrétně. Vlaďku vyzvu, aby si vybrala pomocnici, která ji bude doprovázet. Své dospělé já. Takže se dáme do práce. Účastníci semináře sedí v kruhu, začneme od jedné z žen. Sděluji všem, že budou hrát širší rodinu a lidi kolem dávné události, kdy zemřel Vlaďčin otec. Vlaďka přistupuje ke každému z nich. Vybízím ji, aby řekla, co má v tu chvíli na srdci či na jazyku. Vlaďka se ihned dostává do dětského vnímání, do dětského vědomí. Začne křičet, pláče, vyčítá, nechápe. U každého z přítomných osob. Ale vždy, než přejde k další osobě, ji zarazím, aby se podívala na svoji pomocnici. Ta je ve vědomí dospělém, je zcela klidná a poskytuje Vlaďce velkou oporu. Pohled do očí Vlaďku vždy zklidní.

 

Obejdeme asi 5 osob, každý v tu chvíli ví, co má dělat. Většinou Vlaďce sdělí, že tehdy měli strach jí něco říct, báli se, jak to zvládne, že nevěděli, co jí vlastně říct, že sami byli nešťastní... Vlaďka se na každého rozkřičí: „Proč jste mi nic neřekli?“... prostě proto. Postupně se s dopomocí své dospělé části zklidňuje. Až přijde k jedné účastnici, která zjevně hraje její mámu. Tam se Vlaďka dozví, že máma byla úplně zničená a neměla sílu jí nic říct. Tam, u mámy, Vlaďka začíná chápat, že jí nikdo neublížil vědomě. Že prostě všichni kolem byli zcela bezradní, nešťastní a zničení.


Začíná jí svítat. Už se na svoji dospělou část dokáže dokonce usmát. Postupně přichází smíření, hluboké pochopení a snad dokonce i soucit jak samotné se sebou, tak s ostatními, rodinou. Velká úleva. A pro všechny velká lekce.

 

Děti nejsou hloupé, jsou jen malé a nezkušené. Ale srdce mají větší, než si dokážeme představit. Nepodceňujme je a buďme otevření, jasní a láskyplní.

Zpět na seznam článků