Moudré tělo a jeho zprávy 27

LEDNIČKA A JÁ
Paní Věra, asi 65letá žena, přichází s tématem mnoha lidí. Jakmile je trošku v nerovnováze, začne se přejídat. Jak říká, kdyby se nekrotila, vyluxuje ledničku odshora až dolů. Prostě láska k jídlu. Proč ne, proč se dobře nenajíst. Ale chuť by měla být v mezích. A u paní Věry není. Nemůže si prostě pomoci.

Stavíme paní Věru, závislost na jídle a toho, s kým její závislost souvisí. A trošku si pohrajeme, postavíme i tu luxovanou ledničku. Zástupkyně Věra se radostně vrhá ke své závislosti. Je to až bezmezná láska, jak se ty dvě na sebe dívají, málem se k sobě tulí. A nehodlají se opustit. Lednička stojí nedaleko, sleduje celý výjev a je zcela bez emocí. Je to koneckonců lednička.
Osoba, hraje ji muž, která stojí mimo a představuje toho, s kým celé přejídání souvisí, je trošku neklidná, je jí zima jako v lednici a nikdo si jí nevšímá. Zástupkyně Věry a závislost pokračují ve své hře a nevypadá to na brzký konec. Postupně to už v konstelaci nikoho nebaví, dokonce ani ledničku ne. Skutečná Věra, která vše sleduje na své židli, ztratí trpělivost. „Tak a dost, já se té závislosti chci zbavit.“ Vyměňuji tedy obě ženy, stavím skutečnou Věru do její vlastní role a zástupkyně si jde sednout. Věra se dívá na svoji závislost a nechápe, co se to vlastně děje. Ve zdravotních konstelacích většinou symptom vede člověka k problému. Zde se závislost do ničeho nepouští, nechává Věru ve štychu, téměř až zlomyslně. Věra je trošku bezradná. Osoba, tedy muž, sedí na zemi a je také netečný. Ale je jasné, že zde hraje tu nejpodstatnější roli. Ale zatím na něj nedošlo. Lednička na něj civí. Zcela bez hnutí. Až si toho Věra všimne a sleduje její pohled. Setkává se očima s mužem, sedícím na zemi. Propukne v pláč. „Je to on, můj otec, můj skutečný otec, kterého jsem nikdy nepoznala“. Oči se jí zalévají slzami a jemu také. Velké vítání a silné objetí. Nemohou se od sebe odtrhnout. Závislosti se to vůbec nelíbí. Najednou nemá pozornost. Dokonce ji snad nikdo nepotřebuje? „To mám jako odejít?“ Dívá se na ledničku, ta jen krčí rameny :-).
Věra to chápe. Postavím rychle do role muže, který se o ni celý život staral jako její otec. Je zde také veliká láska. Věra si vždy myslela, že vlastně otce nemá, a najednou zjišťuje, že má dva a oba ji milují. Nádherný výsledek konstelace. Všichni jen září. Závislost shledává, že jí nezbude než vyklidit pole. Nikdo ji nedrží. Věra našla to, co postrádala, nemusí tedy svoji osamělost a smutek zajídat. Je doma.

   

Zpět na seznam článků