Moudré tělo a jeho zprávy 3

Jan přichází na seminář konstelací s požadavkem, že se chce podívat na svá chodidla. Záměrně se na nic neptám, nevím, co má s chodidly, zda je má poraněná, deformovaná nebo s vyrážkou. Vybere si za svá chodidla dvě účastnice semináře. Sám zůstává ve své roli, ve svém těle. A světe, div se! Po chvíli rozpaků, kdy na sebe všichni vzájemně koukají, sebou začínají chodidla šít, začínají se vrtět, hýbat. Na můj dotaz, co by chtěla, odpovídají překvapivě, že chodit. A berou Jana každá pod jednu paži a tahají ho po místnosti, chtějí s ním prostě chodit. Jan nás podezřívá, že si z něj děláme legraci. Neumí přijmout tak jednoduchý fakt, že jeho chodidla prostě chtějí jen chodit. Na co jiného by je měl? Na zdravotních konstelacích se často pracuje jen na čistě fyzické rovině. Orgány zde jsou čistě k tomu, k čemu jsou :-).

 

Když se všichni účastníci dostatečně vysmějí, začínáme pracovat dále. “Co máš, Jane, ve skutečnosti s těmi chodidly?” “Mám je stále studená.” Aha, tak to je něco úplně jiného. Studené nohy. Kolik lidí má tento problém. Ale za to přece nejsou chodidla vůbec zodpovědná. “Jane, vyber si zástupce za své ledviny a močový měchýř.” Jan dlouho vybírá. Potom postaví zástupce orgánů do prostoru. Orgány si samy hledají svoje místo. A Janovi se to vůbec nelíbí, jak se staví a kam se staví. “Jane, proč nejsi spokojený se svými orgány?” “Tak jsem si to nepředstavoval, myslel jsem si, že se budou chovat jinak, proč se tak na mne dívají?” A snaží se všechny rovnat podle svých představ. Zástupci jednotlivých orgánů jsou velmi překvapeni, až zaskočeni, proč s nimi Jan cloumá a snaží se je nastavit do pro ně zcela nepřirozených postavení. Potom přichází i jakési zklamání. Hlavně u zástupců ledvin. “Vždyť my jsme tu pro tebe, Jane!” Močový měchýř je trošku smutný, až zmatený. “Co by sis vlastně přál?” “Chci, aby mě orgány více respektovaly,” velí Jan.

 

A myslí to vážně. “Jane, tvoje orgány, které ti slouží do posledního dechu a dělají vše pro to, abys žil, tě mají více respektovat? Není to náhodou naopak?” Janovi se moje poznámka ale vůbec nelíbí. Říkám, ať se podívá svým ledvinám přímo do očí. A věci se začínají měnit, Jan se vzteká stále více a močový měchýř je stále smutnější. Už je mi to jasné. Ledviny se mění v rodiče a tady je zakopaný pes. Jan se necítí ve své rodině dostatečně oceňován. Smutný, téměř již plačící močový měchýř představuje dětské emoce, které Jan nemá zpracované. A Janovi, dospělému muži, jenž tady stojí, se celá situace vůbec nelíbí. Vzteká se na své orgány, které mu ji jako na dlani ukazují. “Jane, poděkuj svým orgánům. Poctivě ti slouží. Skloň hlavu před svými rodiči, co ti dali život. Tak jako nemůžeš změnit své rodiče, tak nemůžeš žít bez svých ledvin.” Jan je zaražený, nehodlá tento obraz přijmout. Nedá se nic dělat, ukončuji konstelaci. Jan má před sebou dlouhou cestu.

 

Rodiče nám dávají vklad do života ve formě základní energie, ukládající se do ledvin. Odtud pramení naše síla. A jak jsme se zmínili již v předchozím díle seriálu, bezpodmínečné přijetí předků je nutné pro naši vlastní cestu životem. S vlastní silou. Chraňme svoje ledviny, zejména v zimě, kdy jsou nejvíce náchylné k oslabení. Stejně jako rodiče, kteří nás počali, a tím nám darovali život, tak nám naše ledviny pomáhají, co mohou, abychom jej mohli žít.

Zpět na seznam článků