Moudré tělo a jeho zprávy 7

A máme tady květen, lásky čas.

Takže se pustíme do partnerských konstelací. A nebude to o zamilování, ale o lásce určitě.

Na seminář přichází paní Olga, žena přes 50 roků, vdaná nejméně čtvrt století. Je trošku při těle, bodrá žena, která toho až asi zažila hodně, nejen v partnerství. Srší dobrou náladou a humorem, čímž pozvolna nakazí celé okolí. Chce se podívat na svůj vztah s manželem, jak sama říká, má ho už po těch letech fakt dost, v poslední době u sebe zažívá záchvaty vzteku, že by ho nožem bodla. A zvažuje, že odejte, že už to nevydrží. Na víc se neptám. Olga si vybere osobu za sebe. Za svého manžela vybírá ženu, což samo o sobě je zajímavé. Žena dostává na hlavu pánský kloubouk pro lepší orientaci i pro ostatní účastníky semináře. A konstelace začíná. Žena představující Olgu je velmi neklidná, popochází po místnosti a postupně je u ní vidět narůstající vztek. „On mi to dělá naschvál, podívejte se na něj, jak je nemožnej, nemůžu ho ani vidět...“ a další výkřiky na adresu manžela. Manžel / v tuto chvíli žena/ stojí a hledí. Zjevně nic nechápe. Dívá se zcela láskyplnně na svoji ženu a má snahu o komunikaci, o kterou jeho žena zjevně nestojí.

 

Stojí tam, jakoby měl na sobě tepláky a gumáky a opřený o vidle pozoroval svět kolem sebe. Bez očekávání, bez předsudků, jen tak, jak je. Žena, která jej hraje se postupně začíná usmívat směrem k manželce a říká, že se jí/ jemu/ nic víc nelíbí, než ty kypré tvary, boky, prsa a zadeček jeho manželky. Což manželku dostává do varu....“já ho zabiju. A jak vždycky večer doma žere ty jabka“.. dostává se do obrátek. „Krájí si je nožem a žere je. Bych ho tím nožem nejraději zapíchla“ dští síru jeho směrem A muž stojí a hledí. Stavím do konstelace jiného muže a situace se okamžitě mění. Žena zpozorní a zcela zapomene na svého manžela. Nová muž se cítí dobře, poněkud odpojen, ženu moc ani nevnímá, jen tam je. Ptám se, zda nějaká bývalá láska, zapomenutý, nepřiznaný muž? Milenec? Žena tvrdí, že ne, že její manžel byl její první a poslední muž. Tak tomu dáme čas.... Začíná mi to být jasné. Muž se tváří romanticky, zasněně. Připomíná filmy pro pamětníky s Oldřichem Novým. Žena s novým mužem se na sebe upřeně dívají. Říkám ženě, ať se tedy přidá k novému muži. Ta chvíli stojí a váhá, kouká na něj a začíná jí to být nějaké podezřelé. Začně do něj rýpat prstem a zkoušet, jestli stojí pevně. A zjistí, že moc pevně nestojí. Je velmi nestabilní, jakoby gumový, a navíc se stále tak podivně tváří. Koukne na svého manžela, který ji stále láskyplnně sleduje a koukne na druhého. Ten ji nevnímá, kouká zasněně do dáli a je mu to vlastně celé fuk. „To je tvoje romantická představa“ , sděluji ženě. Zavěs se do něj a můžes s ním odejít. Svého muže tady můžeš nechat. A v tom to ženě dochází. Kroutí nechápavě hlavou, nemůže uděřit tomu, co tu zrovna viděla. Oldřicha Nového odvede pryč a velmi nesměle se dívá na svého muže. A teprve nyní vidí, co asi za těch 25 let nikdy neviděla. Lásku svého muže, ač nyní v očích cizí ženy. Ale v očích ženy, které to také není cizí, která to velmi dobře chápe, o co tady kráčí. Tato žena si zase mohla vyzkoušet, jak se muži dívají na své ženy. Že neřeší jejich kila navíc, že se jim líbí, tak jak jsou, protože to jsou jejich ženy.....všechny přítomné to velmi dojímá, ten obraz, který se zde otevře.

 

Věřme svým partnerům, buďme vděčni ta to, že je máme a zkusmě někdy odložit svoje představy a podívat se partnera, partnerku otevřenýma očima, bez představ a předsudků. Možná budeme překvapeni/ny/. Možná budeme překvapeni/ny/, jakoby to bylo poprvé. Krásný květen :-)

Ivana Wurstová

Zpět na seznam článků