Moudré tělo a jeho zprávy 12

Odkud se ten vztek bere?

 

Blíží se nám chladné období, saháme po Renolu. Renol posiluje ledviny, ledviny jsou bránou k našim předkům. V dnešním příběhu se dozvíme, jak s předky můžeme souviset a jak je znovu objevit.


Marian přichází na seminář podívat se, kde se berou jeho nezvladatelné návaly vzteku, kdy není téměř schopen vnímat, co se děje kolem. Má oprávněnou obavu, aby někomu neublížil.
Mariana znám spíše jako klidného, tichého mladého muže, který i přes počínající šediny působí spíše chlapeckým dojmem. Málomluvný, poněkud smutný a nevýrazný. Ptám se, zda někdo v rodině měl podobné záchvaty. Udává, že jeho děda měl výbuchy nezvladatelného vzteku. Otec jeho otce. Vztah s otcem má Marian vcelku o ničem, ale dědu měl hodně rád.


Takže máme stopu, podíváme se tedy na muže v Marianově rodu. Marian si vybírá zástupce za sebe, otce, dědu, postupně stavíme ještě babičku, tedy dědovu ženu. Krátce po vstoupení do rolí je zástupci Mariana těžko, otec má vztek na dědu, tedy svého otce. Děda se nechce na nikoho dívat, nikdo ho nezajímá, ani jeho žena, Marianova babička. Děda je zcela pohroužen sám do sebe a hledí ztrnule doprostřed místnosti. Vybírám jednu z účastnic semináře a pokládám ji na místo, kam směřuje dědův pohled. U dědy i Mariana nastává úleva, Marian se kouká na dědu a děda se setká s jeho pohledem. A napadá ho: „vždyť ten kluk za nic nemůže!“. Mariana to táhne k ležící ženě, ikdyž netuší, o koho se jedná. Děda vnímá, že tam vnuk nepatří, ale nic neudělá. Osoba na zemi je poněkud nervozní po příchodu Mariana. Otci, který celý výjev sleduje je stále hůře, stoupne si ke své matce, Marianově babičce. Děda by nejraději zmizel, jak je mu celá věc nepříjemná. Roman pokračuje dále, postupně si lehá k osobě, která leží na zemi. Vnímá, že tam nepatří, ale nemůže si pomoci. Je to příliš silné. Vyzývám ho, aby následoval pohyb, který ho vede. Všem se dělá zle a slabo. Potom se Marian a ležící žena na sebe dívají, žena se začne usmívat: “děkuji ti“, zazní směrem k Marianovi.


Ten kýve chápavě hlavou a zvedá se a jde pro dědu. Pochopil, že tato osoba patří k dědovi, ikdyž si to děda nechce připustit, či spíše nechce o tom ani vědět. Tady už měním zástupce Mariana za klienta, tedy Mariana osobně. Když se vžije do situace, bere dědu za ruku a vede jej k osobě na zemi. „Dědo, nechávám to u Tebe“. Touto větou dostává Marian sílu, jakoby před očima dospívá. Děda pokleká a propuká v pláč. Všem kolem se ulevuje, babička, tedy jeho žena. je poprvé se schopna podívat na svého muže. Asi poprvé projevil své emoce, svoji lidskost. Emoce jiné, než je vztek a agrese. Marian si sedne k nohám svého dědy a opře se o něj zády. Nastává u něj veliká úleva a do obličeje se vkrádá radost. Najednou má  sílu, opírá se o chlapa svého rodu, i s jeho trablemi a smutky. Opírá se o člověka, s kterým ho poutá rod a veliká láska.


Marian byl ve svém životě tak trochu bez života. Konstelace ukázala, že si celé roky „lehal do hrobu“ k někomu. Ten někdo byla dědova první žena, která zemřela při porodu. Děda se s tím nikdy nesmířil. A jeho vztek postupem života narůstal. Až se stal nezvladatelným. A jeho vnuk, z hluboké lásky k tomuto muži mu s ním začal pomáhat. Konstelace odhalila, že Marian ukázal přes svůj symptom na něco, co mělo být uctěno, ne zapomenuto. Uctěn hluboký vztah dvou lidí, který byl přetržen a nedokončen. Chtěl to srovnat za dědu. Když už je celá věc venku, Marian může jít svou vlastní cestou. Otec Mariana celou záležitost jenom sledoval, začal chápat, proč za celý život neslyšel od svého otce vlídné slovo. Neměl ho ani pro svého syna – Mariana. A tak si to v rodinách pěkně předáváme, životní vzorce, které nikomu neslouží. Až se objeví někdo, kdo se rozhodne vystoupit....

 

Zpět na seznam článků