Moudré tělo a jeho zprávy 13

Nechci tady být

 

Blíží se nám Vánoce, narození Syna Božího. Mělo by to být období klidu, spojení se s naším vlastním bytím, s naší podstatou, Bohem v sobě. Moderní uspěchaná doba tomuto zklidnění nepřeje, ale nikdo nás nenutí, abychom podlehli chaosu a shonu, konec roku věnovali stresu a nákupu zbytečností jen proto, že by se to mělo. Pozvěte své blízké, nechte jedno místo u stolu navíc, pro někoho, kdo nemá kam jít, kdo nemá s kým trávit Vánoce. Možná se někdo ukáže a zpříjemní Vám konec roku. Třeba jen úsměvem, dárky stejně nikdo nepotřebujeme.

 

NECHCI TADY BÝT
Mirka přichází na seminář udělat si v sobě pořádek. Opakovaně se jí dějí situace, kdy propadá chaosu a velmi často velkému strachu. A z čeho vlastně? Z okolí, z reakcí jiných lidí, z vlastního selhání. Již mnohokrát měla pocit, že sem nepatří, že tady neumí žít, že chce „domů“. Ne všichni v semináři tomu rozumí. Slýchávám to od mnoha klientů, že mají pocit, že se na Zemi dostali omylem, že by nejraději odsud odletěli, utekli, odpluli… často to vídám u lidí, kteří mají sklony k sebevraždě.


„Dobře, postav si svůj strach.“ Mirka vybírá z barevných terčíků, které používám při konstelacích. Volí černý terčík. Ten znázorňuje její strach. Jak příznačné, ta nejtemnější barva, kdo by to neznal. Stojí asi 5 kroků od něj a dívá se. „Máš strach?“ „Nemám,“ říká Mirka k překvapení všech. „Tak dojdi až k němu, pokud můžeš a stále se na něj dívej.“ Nakonec si Mirka na svůj strach stoupne. Vyzývám jednu z přísedících klientek, aby se postavila. „To je ten, komu Tvůj strach patří.“ Osoba jde k Mirce, dívá se jí do očí a říká: „To je můj strach, nech mi jej.“ Mirku odstrčí a sama si stoupne na černý terč. Mirka nechává své zářivě žluté pantofle blízko terče a odchází několik kroků dál. A dívá se na zástupkyni, která stojí na černé podložce. Mirka se dívá na Smrt. A nebojí se. Jakoby věděla, že se není čeho bát. Ale je jí hodně přitahována. Smrt jí říká: „Ještě je brzy.“ Na druhou stranu místnosti stavím barevné – červené, žluté a oranžové terčíky a doprostřed vázu s velkou oranžovou gerberou. Mirku stavím do trojúhelníku, vlevo Život, vpravo Smrt. „Mirko, jen to sleduj, co se bude dít.“ Mirka na mne nevěřícně hledí. „ To znamená, že můžu i žít?“ Jakoby přišla na něco zcela nového. Její obličej září a nemůže se vynadívat na ty barvy a květinu. Využívám situace a zvu všechny účastníky, aby se shromáždili kolem barev.


I zástupkyně smrti vystupuje z role a jde za námi. Nese Mirce žluté pantofle. Mirka září, vybízím ji, aby sdělila všem, že to, co dělá (a stále si myslí, že jí nikdo nerozumí, proč co dělá), dělá proto, že to potřebuje její duše. Má zpočátku obavu, neumí to říci, především mužům. Složitý vztah s otcem v pozadí. Ale teď už to není podstatné. Pozvolna se osměluje a každému po řadě sdělí onu větu. A opět překvapení. Všichni to chápou, rozumí tomu, hlavně přítomné ženy. A Mirka vidí, že může říct, co cítí, že může dělat, co chce její duše, že může ŽÍT!

 

Smrt je stále přítomná, je velmi zajímavé si vyzkoušet tuto roli. Nic není samozřejmější, nic nemá větší sílu, je tady, byla a vždy bude. Až přijde čas. Je součástí žití, jeho protikladem. Jako všechno v přírodě. Všechno má svůj protiklad a je to tak v pořádku. Na druhé straně je Život, který nám byl dán, ne za trest, ale za odměnu. Oslavujme jej tedy, nejen na konci roku! Krásné svátky. MUDr. Ivana WURSTOVÁ

Zpět na seznam článků