Moudré tělo a jeho zprávy 14

Zabili jsme lásku


Paní Lenka se po 35 letech rozešla s manželem. Po celé jejich soužití pil, opakovaně se léčil, když nepil, chodil za ženskými, a když i toto přešlo, dal se na hraní automatů. Vždy, když se paní Lenka vyhrabala z nejhoršího, dostala další kopanec. Nakonec splácela dluhy, odměnou jí byla neurvalost manžela, nevěry a další dluhy. Vydržela to dlouho. Na co čekala, sama neví. Po těch dlouhých letech společného života se rozhodla odejít. Ale ouha, zjistila, že je na manželovi závislá. Zvyk je železná košile, dalo by se říct, ale bylo v tom něco silnějšího, co neuměla popsat.

 

Stavíme manžela, jeho rodiče, a už zde je vidět jeho velká nevyzrálost, celoživotní boj o pozornost a lásku rodičů, zejména otce. Udělal by cokoliv, aby si ho všimli. Stavíme paní Lenku a její rodiče. Je zjevné jejich pohrdání Lenčiným manželem, především ze strany otce. A potom je zde „něco, o co tady jde“. Stavíme zástupkyni v růžovém tričku. Po celou dobu se zástupce manžela chová k Lence velmi povýšeně, až neurvale, diktuje jí, co má dělat, a stále ji upozorňuje, že je k ničemu. A neustále ji vybízí, ať už konečně něco udělá. Zástupkyně Lenky je nesvá, nechce tam být, nechce se na nikoho dívat, neví, co má dělat, a vůbec neví, co sama se sebou. A ukazuje se, že manžel dělá stejně jako ve své rodině vše pro to, aby ji nějak upoutal, rozpohyboval, aby udělala aspoň nějakou akci. A Lenka jen civí a brečí. Manžela to táhne k alkoholu, ženám, automatům. Vždy, když chce od Lenky nějakou akci, a ta se nedostaví.


Postupně jsou v konstelaci zoufalí úplně všichni. Lenka, její manžel i rodiče. Zástupkyně „toho něčeho“ je stále poněkud neutrální, nemá se moc kam zařadit, ale zjevně u ní je odpověď. Konstelace trvá dlouho, nemůžeme se hnout z místa. Zástupce manžela se opírá o „to něco“ a tomu něčemu je v jeho přítomnosti dobře, patří k sobě. Je vnímáno jako něco růžového, milého, koneckonců i zástupkyně má růžové tričko. Nakonec mi to dochází. To „něco“ je láska. Manžel ji nabízí své ženě. A ona to nevidí, nechápe, neudělá nic. Je zoufalý, běží ke skleničce, jiným ženám, automatům. Chtěl lásku, kterou nedostal doma. Chtěl ji od své ženy, svoji jí nabídl. Ale bohužel, ona to nepochopila, nepřijala, dokonce odmítala. Neuměla to jinak. Skutečná paní Lenka nakonec přiznává, že si jej brala v zamilovanosti, závislý na alkoholu již byl, a ona po těch letech už ani neví, jestli tam ta láska skutečně byla. Stává se, že se lidé vezmou i bez lásky, nebo si jen myslí, že tam ta láska je. Neumí lásku přijímat, neumí ji ani dávat. A tak se míjejí. Lenčin manžel, ač alkoholik, ji nabízel a hledal celý život. A nebyl vyslyšen. Lenka to nevnímala, byla ponořená do svých problémů a potom už všechno v každodenních starostech zašlo moc daleko.

 

Je nám z toho smutno všem. Co může být horšího v životě člověka, než zabít lásku? Hledejme ji, nezabíjejme. Milujme skutečně, a pokud jsme s někým, kde to tak není, rozejděme se včas a upřímně, když nemůžeme nebo neumíme opětovat. Potom láska umírá. A odmítnutí bolí každého.

V novém roce Vám přeji hodně lásky, která bude přijímána a opětována. Jen tak může růst a přinášet štěstí všem zúčastněným.

MUDr. Ivana WURSTOVÁ

Zpět na seznam článků