Moudré tělo a jeho zprávy 16

Nechci odejít


Jarmila má astma. Už ani neví odkdy. Snaží se potíže léčit alternativními metodami všeho druhu, nakonec poslední rok začala brát léky, protože již bylinky nestačily a bylo jí stále hůře. Kromě těchto potíží velmi často cítí napětí, vztek, je jako papiňák, jen bouchnout. Situaci jsme postavili jako zdravotní konstelaci se symptomem dušení.

 

DUŠENÍ NA OBRANU
Jarmila si vybírá zástupkyni za sebe, účastníka – muže za astma, dušení. A do třetice osobu, se kterou to všechno souvisí. Ihned z počátku konstelace má zástupkyně Jarmily velký tlak na prsou, bušení srdce, tlak do hlavy. To Jarmila zná. Se třetí osobou se na sebe dívají, postupně se přidá i další člověk z publika. Třetí osoba je velmi smutná, vyvolává u všech lítost, v očích má prosbu o pomoc. Jarmila se nemůže dívat, je jí osoby líto, chtěla by jí nějak pomoci. Jakmile se však pohne směrem k ní, symptom dušení je ihned v pohotovosti, prakticky má tendenci si stoupnout ihned k Jarmile. Jarmila jej tam nechce a zároveň cítí jeho oporu, prakticky se může od třetí osoby symptomem izolovat.

 

BABIČKA SE MĚ DRŽELA JAKO KLÍŠTĚ
Jarmila vzdoruje. Je rozpolcená. Chce osobu chránit, pomoci jí a zároveň je jí něčím nepříjemná, uhýbá před ní pohledem. Osoba na ní visí očima, které volají o záchranu. Jarmila se dívá do země. Čím déle se dívá, tím je symptom dušení neklidnější, potřebuje se rozpohybovat. Celá situace v místnosti se potřebuje rozpohybovat. Je zde téměř nedýchatelno. Prosba o pomoc ze strany třetí osoby je tak silná, že by se dala krájet. Pro Jarmilu postupně přestává být únosná. „Chci se na tebe jen dívat,“ říká třetí osoba. Jarmile je postupně na zvracení, buší jí srdce, třese se, ztrácí rovnováhu, pláče. Odešlu symptom za dveře. Situace se ještě zhorší, Jarmila nezvládá být se třetí osobou sama, bez podpory svého onemocnění. Tady je to zcela zřetelné. Symptom se vrací, staví se na půli cesty mezi obě zúčastněné. Všimneme si, že Jarmila má jednu ruku stále zaťatou v pěst. Vztek. Na třetí osobu, na celou situaci, kterou není schopna uchopit, ovládat. Ale zároveň chápe, že symptom je velkým pomocníkem. „Poděkuj mu, že ti tak dlouho sloužil.“ „Ale já už ho nechci!“ Ovšem symptom nemá pocit, že by měl již odejít. Cítí, že to Jarmila ještě sama nezvládne. Takže tu postává dále. Klientce, která si konstelaci zadala a sedí opodál na židli, není moc dobře. Také má vztek a zaťatou pěst. Třetí osoba se hrne k Jarmile se obejmout, Jarmila propuká v pláč s výkřikem „babičko!!!“ a už si obě pláčou v náručí a nemohou se od sebe odtrhnout. Jarmila působí v tu chvíli jako malé děvče. „Kolik ti teď je?“ „Asi 8 let.“ „Co se stalo v té době?“ „Babička byla nemocná, umírala a strašně nechtěla. Byly jsme si hodně blízké, držela se mne jako klíště. Nerozuměla jsem tomu, co to je umírat. Ale viděla jsem, že babičce, kterou jsem milovala, není dobře.“ Třetí osoba, tedy nyní již babička, usedavě pláče, drží se Jarmily. Ta jí chce pomoci, babička souhlasí, v tu chvíli se přiblíží symptom dušení. Jarmila se zděsí, konečně jí to došlo. Narovná se a hledí na babičku. Symptom cítí, že pochopila, a pomalu vyklízí pole.

 

KAŽDÝ MÁ SVŮJ OSUD
„Babičko, dívej se na mne s láskou. Já to tady zvládnu. Už můžeš odejít.“ Tato slova dostanou babičku do ještě většího žalu. Ale Jarmila ji již sleduje jinýma očima. Očima dospělé ženy, která chápe, že není jiné cesty. Že každý má svůj osud, který nikdo jiný neovlivní a ani nemůže ovlivnit. To osmileté dítě to tehdy nevědělo. A babička tak prosila... I teď stále prosí, nemůže se od Jarmily odtrhnout. Jarmila chápe, že už to všechno nepotřebuje, že už nechce zachraňovat, někoho držet, celý život se tím dusit. Poodstoupí od babičky, ta nechápe: „Mám tě moc ráda.“ „ Já tebe taky, babičko. Už můžeš jít.“ Babička tu stojí osamocená, zoufalá, unavená, vyčerpaná. Na zemi křídou vytvářím linii mezi živými a mrtvými. Chystám babičce ležení. Její zástupkyně si odmítá lehnout, ač je zjevné, že není jiné cesty. Postavím nad lůžko Smrt. Ani tehdy se babička nehodlá podvolit svému osudu. Skutečná Jarmila dodává, že babička hodně vzdorovala na konci svého života.

 

Konec konstelace je dlouhý, dramatický, celý o nesmíření se s osudem, nemocí, svým koncem. Smrt zde stojí. A čeká, až se čas naplní. Ve správnou chvíli. Ale na to jsme my lidé krátcí. Nevidíme, kdy je ta správná doba. Nám nezbývá, až přijde čas, tento fakt prostě přijmout. V konstelacích časté téma. Po pochopení přichází velká úleva pro všechny zúčastněné. Jarmila se může konečně svobodně nadechnout.

Zpět na seznam článků