Moudré tělo a jeho zprávy 17

„Mám krásná ňadra“


Pavla, mladá, zdravá, trošku korpulentnější žena, šla na vyšetření mamografem. Byl zde nález, pojmenovala to tak. Neměla potíže, nález byl náhodný a byl to pro ni šok. Podstoupila operaci, kdy byl nádor odstraněn. Onkologickou léčbu však odmítla, používala přírodní léčbu bylinami a vitaminy. Přišla se podívat na seminář, aby pochopila, co ji to vlastně ve skutečnosti potkalo.

 

V RADOSTI BRÁNÍ STRACH, NEPŘIJETÍ ŽENSKOSTI
V rodině v ženské linii byly nemoci, matka měla totéž, babička, slovy Pavly, „něco s dělohou“.
Vyzývám Pavlu, aby si vybrala někoho za sebe, za nález a za svá ňadra. A dále někoho, kdo s tím souvisí. Po chvíli se ptám Pavly, jak že se jí daří. Daří se jí vcelku dobře, avšak ňadrům ne. Je jim nevolno, leží na nich obrovská tíha. Ne náhodou je hraje klientka s výraznými ňadry.
Za chvíli má Pavla pocit, že je v místnosti sama, často je sama. Cítí neklid, něco by zjevně chtěla. Ptám se, co by jí mohlo pomoci. Zástupkyně klientky se rozhovoří. Chtěla bych tancovat, zaskotačit si, vzít si šaty, kytky, odjet do tepla, za slunkem, k moři, jen se povalovat. Obrací se na osobu, co s tím souvisí. Z té se nakonec klube Pavlínina radost. Pavle se moc líbí, blíží se k ní, objímá ji, chtěla by se s ní spojit, dostat ji k sobě blíže, rozplynout se v ní. Radost se ptá: „Co ti brání? Však přece můžeš.“ Pavla říká, že nemůže, že jí brání strach. Po chvilce se obrací ke svým ňadrům: „Moje ňadra mi brání.“ Jak to řekne, ňadrům se hodně přitíží, zástupkyně ani nemůže stát, cítí velikou tíhu na hrudi, táhne ji to k zemi.


Petra se nechce na svoje ňadra dívat. Otáčím ji zpět. „Popojdi ke svým ňadrům a dívej se na ně.“ Ňadra se pozvolna rovnají, ulevuje se jim. „Jsem ráda, že se na nás díváš,“ říká zástupkyně ňader. „Už jsme myslely, že o nás nevíš.“ Pavla se osopí: „Nechci o vás vědět, vůbec vás nechci vidět, vůbec si s vámi nevím rady!“ Ňadra se udiveně a smutně dívají na Pavlu. „Bojím se nahoty, nechci se svlékat, nechci se dívat do zrcadla, stydím se za svoji nahotu, za svoje ňadra. Chci odjet, nebo lépe odletět daleko, za sluncem, být sama.“ Ňadra to pálí, bolí. „Vezmeš nás s sebou?“ „Snad příště.“ „Proč příště? Chceme hned. Chceme s tebou dělat všechno.“ Pavla si zacpává uši.


„Třeba později, chci si odpočinout a potom vás vezmu s sebou. Potřebuji si odpočinout od všedního dne, práce, povinností, ale nejde to.“ Vtom se ozve nález: „Já ti mohu pomoci, u mne si můžeš odpočinout.“ Ňadra zakřičí: „Ale my nechceme, my nechceme mít nález, nás to bolí, pálí, rdousí!“ Pavla hledí na svoje ňadra. „Chtěla bych vás přijmout.“ „Tak to udělej, aspoň si sáhni, vždyť jsou tvoje.“ Pavla nevěřícně hledí na ňadra zástupkyně svých vlastních ňader. „Jsem zmatená, nevím, co mám dělat,“ zase se obrací k radosti a běží k ní. Ale opět zapomíná na svoje ňadra, která to bolí. Vypadá to, že se nemůžeme pohnout, Pavla si opravdu neví rady a svoje ňadra vlastně vůbec nevidí.

 

„MATKA MI SVOJI RAKOVINU NIKDY NEVYSVĚTLILA“
Stavím do konstelace matku Pavly. Měla také „nález“. Stoupají si proti sobě. Pavla začne křičet na svoji matku: „Proč jsi měla rakovinu? Nikdy jsi nám to nevysvětlila. A my se tak bály (Pavla a sestra). Vždyť se nás to přece týkalo. Byly jsme malé a strašně jsme se bály.“ Matka se klidně dívá na svoji dceru, Pavlíně je v té roli nyní tak 8 let. „Jsi malá holka, nic nechápeš,“ říká matka na adresu Pavlíny. Pavlína křičí vyčítavě ke své matce: „Už tě nechci poslouchat, chci jít svojí cestou. Už jsem dospělá, chci mít radost, nosit pěkné prádlo, šaty, radovat se. Ale bojím se, že ti tím ublížím. Jsi už stará!“


„Nech to na mně, já si s tím poradím,“ odpovídá klidně matka. „Víš vůbec o tom, že jsi žena?“ Pavla je zaskočena, tuto otázku od matky nečekala. Rozhlíží se po místnosti, uvidí svoje ňadra, která se kroutí bolestí. Hned vedle stojí nález. „Pojď si sáhnout.“? „Mami, já ti moc chtěla pomoct.“ „Jsi hodná holka, ale nemusíš.“ Vyzývám matku, aby požádala dceru, zda se může podívat na její ňadra. Pavla je rozpačitá, culí se. „Přiveď svoje ňadra k matce!“ Pavla vezme svoje ňadra za ruku a vede je před matku. „To jsou moje ňadra, mami.“ „Pěkná, užij si je. Můžeš.“ Pavla se postupně rozzáří, nevěří svým očím, že je vůbec má a že o tom ví i máma. „Mám hezkou holku s hezkýma prsama :-).“ Nález se postupně vytrácí ze scény...

 

Co k tomu dodat? Ke konci semináře Pavla sdílí s ostatními ženami své nově objevené ženství. Má velikou podporu od všech zúčastněných žen. Všechny to trochu znají.

Zpět na seznam článků