Moudré tělo a jeho zprávy 18

„PROČ SE PŘEPÍNÁM?“

 

Pavel se chce podívat na svoje záněty tlustého střeva, kterými trpí od svých 20 let, tedy celkem asi 16 roků. Potíže souvisí s únavou, začne narůstat stres, začne se přepínat, pije více a více kávy a pojídá sladkosti. Až se dopracuje do stadia, kdy se sliznice střeva zanítí. Postupně se intervaly mezi záněty zkracují, již nepoužívá léky, které měl od lékařů, a snaží se potíže podchytit sám. Často dojde do stadia, že mu střevo krvácí, špatně se mu dýchá. Potom, když už je varování střeva silné, vypne, změní stravu, přestane jíst sladké a pít kávu.

 

UVIDÍME, KDO Z KOHO…!
Navrhnu, aby si Pavel vybral zástupce za sebe a někoho za to „přepínání“. Zástupce Pavla má bolesti břicha, tlak v čelistech, má stále potřebu něco dělat. „Přepínání“ buší srdce, dívají se na sebe, je tam dokonce až zamilovanost. Pavel říká, že se toho nikdy nevzdá a nepustí. „Přepínání“ s tím souhlasí. Stavím do konstelace toho, s kým to celé souvisí. Pavel se okamžitě začne vztekat, ten někdo má na něho velký vliv, až ho to hodně štve, chtěl by, aby ta osoba odešla. Po chvíli se Pavel začne naparovat: „Ať jde pryč, jsem důležitější, bude si mne všímat, bude dělat věci, jak chci já. Mám navrch a chci, aby to bylo respektováno.“ Ta osoba nemá pocit, že by měl Pavel navrch. Vystupuje na židli, aby znázornila Pavlovi, kde je jeho místo. Ten se vzteká stále více: „Nebude na té židli, já jsem důležitější. Ať pěkně sleze a dojde si ke mně, to víš, že jo. Chci, aby dolezla až ke mně, chci jí dát něco sežrat...!“ Tady už to začíná být hodně zajímavé. Osoba je naprosto v klidu, baví se na účet Pavla a jeho věčného přepínání, ale je jí líto, že to tak Pavel má. „Pavle, najdi si, co jí chceš dát sežrat,“ vyzývám Pavla. Bere do rukou barevný terčík a hází ho osobě pod nohy: „Tak se koukni pořádně, neustoupím, podívej se pěkně zblízka, já mám času dost, uvidíme kdo z koho... Budeš se muset dívat.“ Pavel situaci postupně nezvládá, dostává se do velkého stresu, přestává mít věci pod kontrolou, ač by tak hodně chtěl. Nasměruji ty dva, aby se podívali navzájem do očí.

 

PRO MAMINKU
Najednou si Pavel uvědomuje, že přepínání nepotřebuje. Setkává se tváří v tvář se svojí matkou. Má sevřené, bolavé břicho, chce, aby matka něco řešila. Ta jej jen pozoruje a je jí ho líto. Pavel začíná být lhostejný, ale je neklidný, že nemá věci pod kontrolou, jak je zvyklý. Odešle všechny z místnosti pryč. A zklidňuje se, už je vše pod kontrolou... vše, ale nikdo tu vlastně není, může mít vše pod kontrolou, ale bude tu sám. Situace je až komická. Přepínání nepotřebuje, matku nepotřebuje, tak je to v pořádku. Najednou je mu zase dobře, připadá si důležitě. „Nikdo mi do toho nebude mluvit, když tu nikdo není. A vlastně, když tu nikdo není, pro koho bych se přepínal?“ Pavlovi začíná svítat. Přivedeme zpět jeho matku. Vkládám mu do úst větu: „To pro Tebe to všechno dělám. Chci být pro Tebe důležitý.“ Pavel se rozpláče. Jsme u jádra problému. Pro Tebe, maminko, přece. V očích osoby – matky – je velké pochopení a zároveň i nejistota. Ona to zná. Dle sdělení Pavla měla to takto stejně se svým otcem a potom i manželem. Předala to dál. Pavlovi se toto poznání vrývá hodně hluboko. Břicho přestává bolet, je zde velká úleva.

 

Ani vy se nepřepínejte. Vždy se ohlédněte, zda se neničíte pro někoho, kdo to po vás vlastně ani nechce. Všimněte si toho a zkoumejte. Uleví se vám i vašim orgánům.

Zpět na seznam článků