Moudré tělo a jeho zprávy 21

Stále mám lupénku…

 

Libor přichází se zadáním, že se mu v životě příliš nedaří, ani dlouhodobě v práci. Ve svých téměř 37 letech nemá trvalý vztah a práce, do které investoval spoustu energie a prostředků, se po nějakém čase vždy rozpadla. Po několika letech jej vítr opět zavál zpět domů, odkud již několikrát odešel žít svůj vlastní život. Zdravotní potíže má trvalé, prakticky neměnné. Lupénku. Libor už tuší a během života vypozoroval, že jeho návraty domů budou souviset s ne zcela vyrovnanými vztahy v rodině, zejména s matkou.

 

RESPEKTUJTE MŮJ ŽIVOT, PROSÍM!

 

Takže stavíme základní rodinnou konstelaci. Libor, matka, otec a starší sestra. A protože nás zajímají i zdravotní příznaky, provázející Libora tak dlouhý čas, stavíme do konstelace i zástupkyni lupénky. Ta se již od počátku tváří potutelně a ihned po otevření konstelace se staví za Liborova záda. Přesněji, lepí se na Liborova záda. Je s ním hodně propojená a sleduje každý jeho krok. V prostoru před Liborem stojí matka, otec a sestra. Dlouho se na scéně nic neděje. Jen lupénce, nalepené na Liborova záda, se zjevně dobře daří. Matka postupně propadá smutku, něco jí tady chybí. Je nazlobená na svého muže, který ničemu příliš nerozumí a do ničeho se neplete. Před matku, která hledí stále do země, pokládám osobu z publika. Dvě další ženy z přihlížejících se postupně zvedají a jdou si lehnout vedle již ležící osoby. Všechny jsou zde v pozici mrtvých, zjevně souvisejících s rodem matky. Matku nikdo jiný z rodiny nezajímá, pouze osoby, ležící u jejích nohou. Zapalujeme svíčku. Zbytek rodiny sleduje tiše matku, v očích otce je vidět účast. Libor a jeho sestra cítí z matčiny strany vůči sobě nezájem, který si jako děti kdysi dávno neuměly vysvětlit. Matka se nyní na ně podívá se slovy: “Tohle je pro mne důležité, tohle patří ke mně. Prosím, abyste to respektovali. I když tomu úplně nerozumíte!” Otec chápe, podporuje svoji ženu a ke stejnému postoji nabádá i jejich děti. Všichni se pokloní celému obrazu před sebou a matce se zjevně ulevuje. Začíná svoji rodinu, včetně svých dětí, poprvé skutečně vidět. V tu chvíli se lupénka odlepí z Liborových zad. Libor začíná konečně chápat více svoji matku, začíná být “méně naštvaný”. Jako malého kluka ho máma neviděla! Jeho pocit křivdy z dětství, který se v dospělosti proměnil v pocit nadřazenosti, se začal rozpouštět. Lupénka se dala na ústup. Ale Libor má ještě nějaké námitky. Vůči otci ani ne, spíše vůči matce a starší sestře. Nazývá je svými ženami. Kam by se měla potenciální partnerka vejít? Vždyť už dvě ženy má!

 

NEMOC SI “MNE RUCE”
Vyzývám Libora k pokloně vůči matce. Váhá. Lupénka se začíná škodolibě přibližovat. Je zajímavé pozorovat, že jakékoliv jeho zaváhání se ihned odrazí v pohybu symptomu. Je to až legrační, jak svého majitele vede… samozřejmě, pokud on naslouchá. Vedu Libora i k pokloně vůči sestře. Je to podobné téma. Lupénka je stále ve střehu. Pobídnu Libora, aby se položil až do polohy na břiše s hlavou opřenou o čelo. Ještě, že to tělo máme, dokáže nás pěkně vést tam, kde my nejsme ochotni slevit. Moc se mu do tohoto pohybu nechce. Lupénka si začíná poklepávat nohou. Téměř si mne ruce. Až když se Libor úplně vleže na břiše uvolní a poddá situaci, lupénka ztrácí sílu a odchází ze scény.

 

ÚCTA A POCHOPENÍ
Jak prosté. Poklona matce, nad kterou se celý život vyvyšuje, a přitom neví, jak věci jsou, co má matka ve své životní pouti. Proto jej to nepustí z domu, proto jej to nepustí k jiné ženě. Někde Libor už tušil. Přišel si pro odpověď. Různé masti, kortikoidové i jiné, léky, čisticí kúry, očista těla i meditace – nic z toho nemohlo lupénku dlouhodobě odlákat. Až změna postoje, pochopení a úcta ji zapudily.
Svoje kořeny nepřeskočíme. Až jejich přijetí nás pustí jít do života svojí vlastní cestou.

Zpět na seznam článků