dlouhá
léta jsem nerada vzpomínala na svoje školní léta. Rodiče mi
stále vytýkali různou nedostatečnost, přestože jsem měla samé
jedničky. Nikdy z tebe nic pořádného nebude… nevyvyšuj se pořád, mlč,
neskákej, cos to zase udělala, nejez tolik…
docházelo i na tělesné tresty. Začala jsem o sobě pochybovat,
nesnášela jsem svoje jméno i tělo, měla jsem pocit, že o mne
nikdo nestojí.
Dítě
nejsem už víc než padesát let. A teprve díky Tvým konstelacím
jsem našla cestu ke svojí matce, pochopila jsem všechno a
poděkovala jí za to, že jsem tím, kým jsem dnes. Člověkem,
který zvládl řadu životních nástrah, člověkem úspěšným ve
své profesi. Velmi se mi ulevilo, zahodila jsem ten obrovský
balvan. Ale
ještě mám v sobě pár jiných třináctých komnat, tak já
zase přijdu.