Milá Ivo,

dlouhá léta jsem nerada vzpomínala na svoje školní léta. Rodiče mi stále vytýkali různou nedostatečnost, přestože jsem měla samé jedničky. Nikdy z tebe nic pořádného nebude… nevyvyšuj se pořád, mlč, neskákej, cos to zase udělala, nejez tolik… docházelo i na tělesné tresty. Začala jsem o sobě pochybovat, nesnášela jsem svoje jméno i tělo, měla jsem pocit, že o mne nikdo nestojí.

Dítě nejsem už víc než padesát let. A teprve díky Tvým konstelacím jsem našla cestu ke svojí matce, pochopila jsem všechno a poděkovala jí za to, že jsem tím, kým jsem dnes. Člověkem, který zvládl řadu životních nástrah, člověkem úspěšným ve své profesi. Velmi se mi ulevilo, zahodila jsem ten obrovský balvan.
Ale ještě mám v sobě pár jiných třináctých komnat, tak já zase přijdu.

Pavla