a hodlám v tomto duchu i žít. Na podzim už
jsem se téměř utopila ve „sračkách“, díky Dalile jsem se
z
toho začala vyhrabávat. Na konstelacích jsem původně chtěla
řešit něco úplně jiného, ale toto vyplynulo a jak kdybych si
opravdu s babičkou něco dlouholetého vyřešila. Nejvíce na mě
ale zapůsobila poslední konstelace, tam jsem si prošla svým
vlastním bojem, vůbec jsem se nemohla zvednout ze země, když jste
tančili a to přesně odpovídalo mému životu, vystoupat ze dna.
Musela jsem se rozhodnout vstát, ale bylo to těžké, pak mě pár
slovy nakopla Johanka a jak jsem ležela před obědem venku na zemi,
tak jsem se pevně rozhodla, že už se trápit nenechám a
nedopustím to. Manžel je léčící se alkoholik, D. mi stále
říká, že se k tomu musím postavit, nějak jsem dosud neměla
sílu, stále jsem mu chtěla být oporou a akorát na mě hrnul
veškerou zodpovědnost a konečně se mi podařilo se nad
to
povznést, zbavit se strachu co bude dál a pochopila jsem, že jeho
já nezměním, do hlavy mu vlézt nemůžu, ale můžu to změnit u
sebe, naprosto to vypustit, osvobodit se a rozhodování předat jemu
samotnému (myslím, že už je dost velký). Nebylo to lehké,
koukal na mě jako puk, jako by to nečekal, ale mě se tolik
ulevilo, pochopila jsem, že si své problémy musí všichni doma
řešit sami, od toho už tu odteď nebudu. Taky jsem zajela hned v
pondělí za mamkou, extra vztah nemáme, tak nějak normálně, v 17
letech mě postavili na vlastní nohy, tím že se s tátou rozvedli
a odstěhovali, teď jsem to pojala jako že jsem to zvládla, je to
pryč, už dávno a je čas jim odpustit. Ač se mě tam vůbec
nechtělo, tak jsem odtud odjížděla s velmi příjemným pocitem.
A hodlám pokračovat dál v dalších restech z minulosti. Takže
tak se mnou, prozatím jsem si udělala klid na dušičce s rodiči,
s manželem, čeká mě dořešit dceru, dokud je ještě čas a pár
dalších záležitostí, abych mohla konečně žít spokojenější
život. Je to
jak celodenní meditace, stále se soustředit na
spokojenost, klid a štěstí uvnitř sebe, ale ono to půjde.