Katka
přichátí s tím, že ji v životě nic neschází, má pěkný
vztah s mužem víc než 20 let, děti, sestru, maminku, všichni se
mají rádi. Co ji pronásleduje je to, že její otec, který je již
několik let po smrti, byl alkoholik. Maminka se to vždy snažila
utajit, nesmělo se o tom mluvit. Katka svého otce milovala, ale
flaška u něj byla vždy na prvním místě. Nese si v sobě celý
život pocit, že je méně než ta flaška, má nepřiměřěnou
potřebu, aby ji někdo uznával, aby ji okolí projevovalo lásku,
cítí se nemilovaná, nedostatečná. Je ochotná udělat cokoliv,
jen aby slyšela, že je dost dobrá, že na ní někomu záleží.
Manžel neví, jak ji pomoci, dělá co může.
S
Katkou se dohodneme, že v konstelaci zvládne hrát sama sebe.
Stavíme otce a Katku. Ta okamžitě brečí, vypadá jako malá
holka s plyšákem pod paží. Stavíme matku a starší sestru.
Matku bolí hlava, říká mu: „vždyť se podívej na ty
děti, to je nemůžeš ušetřit?“ Starší sestře je Katky líto,
běží ji obejmout. Potom se dívá na otce se slovy, že jím
pohrdá, že je slaboch a lhář. Matka má vztek na otce, že děti
pláčí kvůli jeho pití. Postavím doprostřed místnosti lahev.
Starší dcera si stoupne tak, aby na ni otec neviděl. Otec ji
registruje, ale nesáhne po ní. Cítí na ramenou obrovskou tíhu,
jakoby nesl náklad, který není schopen unést. „ Po lahvi sáhnu,
až to nebudu moci unést...“říká otec.
Stavím
do konstelace „zátěž rodu“, víceméně toho, s kým souvisí
otcův alkoholismus. Katka podotýká, že děda – otcův otec byl
sedlák, grobián, který pil a tloukl otce i babičku. Nově
postavená osoba je zjevně on, děda. Otec se v konstelaci začíná
hroutit, sahá po lahvi. Donutím ho se podívat svému otci do očí.
„Tati, dělám to jako ty. Ale myslel jsem si, že to zvládnu líp
než ty.“
Tváří
se poněkud povýšeně. „ Já se ho nebojím“ Děda se jen mlčky
dívá. Matka Katky a její sestry je naštvaná, „co jsi nám to
dědku do té rodiny přitáhl?! Otec si je vědom zodpovědnosti za
dědictví rodiny. Se vším všudy, tedy i s tím těžkým a zlým.
A zároveň si je vědom toho, že to nezvládá. Vedu ho před jeho
otcem na kolena. Což se mu vůbec nechce. Konečně může říct
svému otci, že si celou dobu myslel, že to musí táhnout a že to
nezvládl. Děda stále mlčky přihlíží. Jak se ukazuje, poklona
nestačí, musí na kolena, poklonit se níž, téměž až čelem na
zem. Starší dceři se chce zvracel, nikdo mu jeho poklonu nevěří.
Mladší by mu ráda věřila, ale nejde to. Pro otce je důležité
v tuto chvíli si přiznat, že k tomu rodu patří ať je to jak
chce a že nikdy nebude lepší než jeho otec, ikdyž byl jaký byl.
A
k tomu si přiznat, že to nezvládl a propadl alkoholu. Tuto věc si
musí zde přiznat všichni. Vyzývám tedy matku, aby svým dcerám
představila jejich otce . „Toto je váš otec, je alkoholik.“
Tato věta, tato informace vychází na světlo poprvé. Všichni to
vždy věděli, ale nesmělo se o tom muvit. Nikdy to nikdo
nepřiznal. Zejména pro matku, která se nejvíce starala o utajení
skutečnosti je tato věta šokující. Zároveň však velmi
osvobozující. Otec se obrací k mladší dceři, Katce a říká
jí. „Kačenko piju, protože to jinak neumím.“ Dcera jej běží
obejmout, starší dcera je stále ve vzdoru, pohrdá svým otcem.
Otec ji říká „ jen jsem Ti chtěl říct, že jsem alkoholik.“
Konečně se za tu skutečnost postavil. Jak se všem ulevilo!
Všichni to přece ví, ale nikdy to nikdo takto neřekl. Jaká úleva
pro všechny zůčastněné. Až se začnou všichni smát, jak se
napětí uvolnilo. Nastal zázrak v rodině, když se naplno
vyslovilo, že otec pije.
Nebolí
tolik ten fakt jako takový, ale to, že se věci tají, mlží,
že se dotyční za své jednání čestně nepostaví. Nevyhýbejme
se pravdě. Musí být vyřčena, vynesena na povrch. Ať je
jakkoliv nepříjemná. Přináší osvobození pro všechny
zúčastněné. Nejvíce nám samotným.