Jsem alkoholik

Katka přichátí s tím, že ji v životě nic neschází, má pěkný vztah s mužem víc než 20 let, děti, sestru, maminku, všichni se mají rádi. Co ji pronásleduje je to, že její otec, který je již několik let po smrti, byl alkoholik. Maminka se to vždy snažila utajit, nesmělo se o tom mluvit. Katka svého otce milovala, ale flaška u něj byla vždy na prvním místě. Nese si v sobě celý život pocit, že je méně než ta flaška, má nepřiměřěnou potřebu, aby ji někdo uznával, aby ji okolí projevovalo lásku, cítí se nemilovaná, nedostatečná. Je ochotná udělat cokoliv, jen aby slyšela, že je dost dobrá, že na ní někomu záleží. Manžel neví, jak ji pomoci, dělá co může.

S Katkou se dohodneme, že v konstelaci zvládne hrát sama sebe. Stavíme otce a Katku. Ta okamžitě brečí, vypadá jako malá holka s plyšákem pod paží. Stavíme matku a starší sestru. Matku bolí hlava, říká mu: „vždyť se podívej na ty děti, to je nemůžeš ušetřit?“ Starší sestře je Katky líto, běží ji obejmout. Potom se dívá na otce se slovy, že jím pohrdá, že je slaboch a lhář. Matka má vztek na otce, že děti pláčí kvůli jeho pití. Postavím doprostřed místnosti lahev. Starší dcera si stoupne tak, aby na ni otec neviděl. Otec ji registruje, ale nesáhne po ní. Cítí na ramenou obrovskou tíhu, jakoby nesl náklad, který není schopen unést. „ Po lahvi sáhnu, až to nebudu moci unést...“říká otec.

Stavím do konstelace „zátěž rodu“, víceméně toho, s kým souvisí otcův alkoholismus. Katka podotýká, že děda – otcův otec byl sedlák, grobián, který pil a tloukl otce i babičku. Nově postavená osoba je zjevně on, děda. Otec se v konstelaci začíná hroutit, sahá po lahvi. Donutím ho se podívat svému otci do očí. „Tati, dělám to jako ty. Ale myslel jsem si, že to zvládnu líp než ty.“

Tváří se poněkud povýšeně. „ Já se ho nebojím“ Děda se jen mlčky dívá. Matka Katky a její sestry je naštvaná, „co jsi nám to dědku do té rodiny přitáhl?! Otec si je vědom zodpovědnosti za dědictví rodiny. Se vším všudy, tedy i s tím těžkým a zlým. A zároveň si je vědom toho, že to nezvládá. Vedu ho před jeho otcem na kolena. Což se mu vůbec nechce. Konečně může říct svému otci, že si celou dobu myslel, že to musí táhnout a že to nezvládl. Děda stále mlčky přihlíží. Jak se ukazuje, poklona nestačí, musí na kolena, poklonit se níž, téměž až čelem na zem. Starší dceři se chce zvracel, nikdo mu jeho poklonu nevěří. Mladší by mu ráda věřila, ale nejde to. Pro otce je důležité v tuto chvíli si přiznat, že k tomu rodu patří ať je to jak chce a že nikdy nebude lepší než jeho otec, ikdyž byl jaký byl.

A k tomu si přiznat, že to nezvládl a propadl alkoholu. Tuto věc si musí zde přiznat všichni. Vyzývám tedy matku, aby svým dcerám představila jejich otce . „Toto je váš otec, je alkoholik.“ Tato věta, tato informace vychází na světlo poprvé. Všichni to vždy věděli, ale nesmělo se o tom muvit. Nikdy to nikdo nepřiznal. Zejména pro matku, která se nejvíce starala o utajení skutečnosti je tato věta šokující. Zároveň však velmi osvobozující. Otec se obrací k mladší dceři, Katce a říká jí. „Kačenko piju, protože to jinak neumím.“ Dcera jej běží obejmout, starší dcera je stále ve vzdoru, pohrdá svým otcem. Otec ji říká „ jen jsem Ti chtěl říct, že jsem alkoholik.“ Konečně se za tu skutečnost postavil. Jak se všem ulevilo! Všichni to přece ví, ale nikdy to nikdo takto neřekl. Jaká úleva pro všechny zůčastněné. Až se začnou všichni smát, jak se napětí uvolnilo. Nastal zázrak v rodině, když se naplno vyslovilo, že otec pije.

Nebolí tolik ten fakt jako takový, ale to, že se věci tají, mlží, že se dotyční za své jednání čestně nepostaví. Nevyhýbejme se pravdě. Musí být vyřčena, vynesena na povrch. Ať je jakkoliv nepříjemná. Přináší osvobození pro všechny zúčastněné. Nejvíce nám samotným.