Marie
má asi měsíc úpornou zácpu. Nikdy takové potíže neměla, má
břicho jako kámen a je jí těžko, až na zvracení. Jí stále
stejně, sportuje, dokonce použila i nějaké čaje, soli a byliny,
aby se střeva pohnula. Nic nepomáhá. Otevíráme tedy její
zdravotní příběh. Marii nechávám v její roli,
vybrat si někoho, s kým to souvisí. Vybírá si ženu, která se
uvelebuje na zemi v tureckém sedu. Nikoho si nevšímá, stará se o
sebe a vypadá docela spokojeně. Marii nevnímá, nezajímá ji.
Marie na ni stále hledí, se zájmem a pocitem, že ji velmi dobře
zná. Ráda by se dozvěděla více, přiblížila se k ženě a
zjistila, o co se jedná. Nemůže si vzpomenout, kdo to je, ale je
jí hodně blízká. Postupně to Marii přestává bavit, chtěla by
si jít po svých, ale z nějakého důvodu to nejde. Nemůže
odejít. Vybízím ji, aby opustila místnost. Brzy se opět vrací,
něco ji táhne zpět. “Nemohu ji tady nechat, jsem s ní nějak
spjatá.” Žena na zemi se usmívá, vypadá to, že se celou
situací dobře baví, ale nic neřekne, nijak Marii nepomůže. Zde
se konstelace zadrhává, nemůžeme se pohnout dopředu ani zpět.
Přibíráme další osobu do konstelace. Vstupuje muž, sám od
sebe, jako Mariin otec, protože od počátku konstelace má velmi
silný pocit, že tam patří. Chodí kolem dokola, sleduje obě
ženy, má snahu Marii podporovat. Žena na zemi je pozoruje, dívá
se na oba velmi láskyplně, usmívá se a opět nic neříká.
TÍHA
SVĚDOMÍ
Po
celou konstelaci má Marie velkou tíhu v břiše. Vyzývám ji, ať
se pokusí popsat, co ta tíha znamená. Jaký je hlavní pocit,
emoce, kterou nese. Marie postupně rozpoznává pocit provinění.
Tíha v břiše znázorňuje tíhu svědomí. Marii je náhle jasno.
Ale kde se ten pocit vzal? Komu patří? Podívá se zpět na ženu,
ta přece představuje někoho, s kým celá věc souvisí! Kdo se
provinil? A proč? Dívá se na svého otce s otazníkem na čele.
Otce napadá a vlastně si začíná uvědomovat, že je mu žena na
zemi povědomá. Je to jeho matka, tedy Mariina babička.
O
té Marie moc neví, narodila se až po její smrti. Ví jen, že
byla bylinářka, vědma, kartářka. A také se v rodině ví, že
ne všechny její praktiky byly zcela čisté. Občas využívala
svých schopností ke svému prospěchu. Marii se při tomto
uvědomění udělá zle, je jí na zvracení, bolesti břicha se
zhoršily, má pocit, že jí břicho pukne. Otec přispěchává na
pomoc. Cítí, o co jde. Marie nese babiččinu vinu. Nemá na ni
vztek, chápe, že babička v dané době dělala, co uměla. Asi
nevěděla, že schopnosti má k tomu, aby sloužila lidem, ne aby je
zneužívala. Marie je vyspělá bytost, která si uvědomuje, co
naše konání znamená a že jsme za své jednání plně
zodpovědní. Takže zodpovědnost převzala i za svou, kdysi ne
zcela vědomou babičku. Osazenstvo semináře nevěří svým očím
a uším.
Je to
vůbec možné? Vyzývám Marii k pokloně. Nic jiného nezbývá.
Tátovi se to moc nezdá, neměl matku zrovna v lásce. Ale to nyní
není důležité. Měl by se poklonit také, ale konstelace je
vedena pro Marii, není tedy důležité, jak se nyní zachová otec.
Marie musí přijmout svoji předkyni, i když nesouhlasí s tím, co
dělala. “Babičko, to byl Tvůj způsob života a práce, já
půjdu svojí cestou.” Žena – babička se usmívá na Marii.
Dívají se spolu dlouho do očí. Je tam cítit láska a hluboké
spojení. Až se navzájem “nabaží”, ukončuji konstelaci. Asi
po týdnu mi píše Marie. Její břicho se uvolnilo, trávení
funguje a Marii se daří dobře.
Konejme
a žijme tak, abychom nemuseli mít ve svém životě vůči nikomu a
ničemu pocity viny.