Paní
Věra, asi 65letá žena, přichází s tématem mnoha lidí. Jakmile
je trošku v nerovnováze, začne se přejídat. Jak říká, kdyby
se nekrotila, vyluxuje ledničku od shora až dolů. Prostě láska k
jídlu. Proč ne, proč se dobře nenajíst. Ale chuť by měla být
v určitých mezích. A u paní Věry není. Nemůže si prostě
pomoci.
Stavíme
paní Věru, závislost na jídle a toho, s kým její závislost
souvisí. A trošku si pohrajeme, postavíme i tu luxovanou ledničku.
Zástupkyně Věra se radostně vrhá ke své závislosti. Je to až
bezmezná láska, jak se ty dvě na sebe dívají, málem se k sobě
tulí. A nehodlají se opustit. Lednička stojí nedaleko, sleduje
celý výjev a je zcela chladná, bez emocí. Je to koneckonců
lednička. Osoba, hraje ji muž, která stojí mimo a představuje
toho, s kým celé přejídání souvisí, je trošku neklidná, je
jí zima jako v lednici a nikdo si jí nevšímá. Zástupkyně Věry
a závislost pokračují ve své hře a nevypadá to na brzký konec.
Postupně to už v konstelaci nikoho nebaví, dokonce ani ledničku
ne. Skutečná Věra, která vše sleduje na své židli, ztratí
trpělivost. „Tak a dost, já se té závislosti chci zbavit.“
Vyměňuji tedy obě ženy, stavím skutečnou Věru do její vlastní
role a zástupkyně si jde sednout. Věra se dívá na svoji
závislost a nechápe, co se to vlastně děje. Ve zdravotních
konstelacích většinou symptom vede člověka k problému. Zde se
závislost do ničeho nepouští, nechává Věru ve štychu, téměř
až zlomyslně. Věra je trošku bezradná. Osoba, tedy muž, sedí
na zemi a je také netečný. Ale je jasné, že zde hraje tu
nejpodstatnější roli. Ale zatím na něj nedošlo. Lednička na
něj civí. Zcela bez hnutí. Až si toho Věra všimne a sleduje
její pohled. Setkává se očima s mužem, sedícím na zemi.
Propukne v pláč. „Je to on, můj otec, můj skutečný otec,
kterého jsem nikdy nepoznala“. Oči se jí zalévají slzami a
jemu také. Velké vítání a silné objetí. Nemohou se od sebe
odtrhnout. Závislosti se to vůbec nelíbí. Najednou nemá
pozornost. Dokonce ji snad nikdo nepotřebuje? „To mám jako
odejít?“ Dívá se na ledničku, ta jen krčí rameny. Věra
to chápe. Postavím rychle do role muže, který se o ni celý život
staral jako její otec. Je zde také veliká láska. Věra si vždy
myslela, že vlastně otce nemá, a najednou zjišťuje, že má dva
a oba ji milují. Nádherný výsledek konstelace. Všichni jen září.
Závislost shledává, že jí nezbude než vyklidit pole. Nikdo ji
nedrží. Věra našla to, co postrádala, nemusí tedy svoji
osamělost a smutek zajídat. Je doma.