Libor
přichází se zadáním, že se mu v životě příliš nedaří,
ani dlouhodobě v práci. Ve svých téměř 37 letech nemá trvalý
vztah a práce, do které investoval spoustu energie a prostředků,
se po nějakém čase vždy rozpadla. Po několika letech jej vítr
opět zavál zpět domů, odkud již několikrát odešel žít svůj
vlastní život. Zdravotní potíže má trvalé, prakticky neměnné.
Lupénku. Libor už tuší a během života vypozoroval, že jeho
návraty domů budou souviset s ne zcela vyrovnanými vztahy v
rodině, zejména s matkou.
RESPEKTUJTE
MŮJ ŽIVOT, PROSÍM!
Takže
stavíme základní rodinnou konstelaci. Libor, matka, otec a starší
sestra. A protože nás zajímají i zdravotní příznaky,
provázející Libora tak dlouhý čas, stavíme do konstelace i
zástupkyni lupénky. Ta se již od počátku tváří potutelně a
ihned po otevření konstelace se staví za Liborova záda. Přesněji,
lepí se na Liborova záda. Je s ním hodně propojená a sleduje
každý jeho krok. V prostoru před Liborem stojí matka, otec a
sestra. Dlouho se na scéně nic neděje. Jen lupénce, nalepené na
Liborova záda, se zjevně dobře daří. Matka postupně propadá
smutku, něco jí tady chybí. Je nazlobená na svého muže, který
ničemu příliš nerozumí a do ničeho se neplete. Před matku,
která hledí stále do země, pokládám osobu z publika. Dvě další
ženy z přihlížejících se postupně zvedají a jdou si lehnout
vedle již ležící osoby. Všechny jsou zde v pozici mrtvých,
zjevně souvisejících s rodem matky. Matku nikdo jiný z rodiny
nezajímá, pouze osoby, ležící u jejích nohou. Zapalujeme
svíčku. Zbytek rodiny sleduje tiše matku, v očích otce je vidět
účast. Libor a jeho sestra cítí z matčiny strany vůči sobě
nezájem, který si jako děti kdysi dávno neuměly vysvětlit.
Matka se nyní na ně podívá se slovy: “Tohle je pro mne
důležité, tohle patří ke mně. Prosím, abyste to respektovali.
I když tomu úplně nerozumíte!” Otec chápe, podporuje svoji
ženu a ke stejnému postoji nabádá i jejich děti. Všichni se
pokloní celému obrazu před sebou a matce se zjevně ulevuje.
Začíná svoji rodinu, včetně svých dětí, poprvé skutečně
vidět. V tu chvíli se lupénka odlepí z Liborových zad. Libor
začíná konečně chápat více svoji matku, začíná být “méně
naštvaný”. Jako malého kluka ho máma neviděla! Jeho pocit
křivdy z dětství, který se v dospělosti proměnil v pocit
nadřazenosti, se začal rozpouštět. Lupénka se dala na ústup.
Ale Libor má ještě nějaké námitky. Vůči otci ani ne, spíše
vůči matce a starší sestře. Nazývá je svými ženami. Kam by
se měla potenciální partnerka vejít? Vždyť už dvě ženy má!
NEMOC
SI “MNE RUCE” Vyzývám
Libora k pokloně vůči matce. Váhá. Lupénka se začíná
škodolibě přibližovat. Je zajímavé pozorovat, že jakékoliv
jeho zaváhání se ihned odrazí v pohybu symptomu. Je to až
legrační, jak svého majitele vede… samozřejmě, pokud on
naslouchá. Vedu Libora i k pokloně vůči sestře. Je to podobné
téma. Lupénka je stále ve střehu. Pobídnu Libora, aby se položil
až do polohy na břiše s hlavou opřenou o čelo. Ještě, že to
tělo máme, dokáže nás pěkně vést tam, kde my nejsme ochotni
slevit. Moc se mu do tohoto pohybu nechce. Lupénka si začíná
poklepávat nohou. Téměř si mne ruce. Až když se Libor úplně
vleže na břiše uvolní a poddá situaci, lupénka ztrácí sílu a
odchází ze scény.
ÚCTA
A POCHOPENÍ Jak
prosté. Poklona matce, nad kterou se celý život vyvyšuje, a
přitom neví, jak věci jsou, co má matka ve své životní pouti.
Proto jej to nepustí z domu, proto jej to nepustí k jiné ženě.
Někde Libor už tušil. Přišel si pro odpověď. Různé masti,
kortikoidové i jiné, léky, čisticí kúry, očista těla i
meditace – nic z toho nemohlo lupénku dlouhodobě odlákat. Až
změna postoje, pochopení a úcta ji zapudily. Svoje kořeny
nepřeskočíme. Až jejich přijetí nás pustí jít do života
svojí vlastní cestou.