Pavla,
mladá, zdravá, trošku korpulentnější žena, šla na vyšetření
mamografem. Byl zde nález, pojmenovala to tak. Neměla potíže,
nález byl náhodný a byl to pro ni šok. Podstoupila operaci, kdy
byl nádor odstraněn. Onkologickou léčbu však odmítla, používala
přírodní léčbu bylinami a vitaminy. Přišla se podívat na
seminář, aby pochopila, co ji to vlastně ve skutečnosti potkalo.
V
rodině v ženské linii byly nemoci, matka měla totéž, babička,
slovy Pavly, „něco s dělohou“. Vyzývám Pavlu, aby si
vybrala někoho za sebe, za nález a za svá ňadra. A dále někoho,
kdo s tím souvisí. Po chvíli se ptám Pavly, jak že se jí daří.
Daří se jí vcelku dobře, avšak ňadrům ne. Je jim nevolno, leží
na nich obrovská tíha. Ne náhodou je hraje klientka s výraznými
ňadry. Za chvíli má Pavla pocit, že je v místnosti sama,
často je sama. Cítí neklid, něco by zjevně chtěla. Ptám se, co
by jí mohlo pomoci. Zástupkyně klientky se rozhovoří. Chtěla
bych tancovat, zaskotačit si, vzít si šaty, kytky, odjet do tepla,
za slunkem, k moři, jen se povalovat. Obrací se na osobu, co s tím
souvisí. Z té se nakonec klube Pavlínina radost. Pavle se moc
líbí, blíží se k ní, objímá ji, chtěla by se s ní spojit,
dostat ji k sobě blíže, rozplynout se v ní. Radost se ptá: „Co
ti brání? Však přece můžeš.“ Pavla říká, že nemůže, že
jí brání strach. Po chvilce se obrací ke svým ňadrům: „Moje
ňadra mi brání.“ Jak to řekne, ňadrům se hodně přitíží,
zástupkyně ani nemůže stát, cítí velikou tíhu na hrudi, táhne
ji to k zemi.
Petra
se nechce na svoje ňadra dívat. Otáčím ji zpět. „Popojdi ke
svým ňadrům a dívej se na ně.“ Ňadra se pozvolna rovnají,
ulevuje se jim. „Jsem ráda, že se na nás díváš,“ říká
zástupkyně ňader. „Už jsme myslely, že o nás nevíš.“
Pavla se osopí: „Nechci o vás vědět, vůbec vás nechci vidět,
vůbec si s vámi nevím rady!“ Ňadra se udiveně a smutně dívají
na Pavlu. „Bojím se nahoty, nechci se svlékat, nechci se dívat
do zrcadla, stydím se za svoji nahotu, za svoje ňadra. Chci odjet,
nebo lépe odletět daleko, za sluncem, být sama.“ Ňadra to pálí,
bolí. „Vezmeš nás s sebou?“ „Snad příště.“ „Proč
příště? Chceme hned. Chceme s tebou dělat všechno.“ Pavla si
zacpává uši.
„Třeba
později, chci si odpočinout a potom vás vezmu s sebou. Potřebuji
si odpočinout od všedního dne, práce, povinností, ale nejde to.“
Vtom se ozve nález: „Já ti mohu pomoci, u mne si můžeš
odpočinout.“ Ňadra zakřičí: „Ale my nechceme, my nechceme
mít nález, nás to bolí, pálí, rdousí!“ Pavla hledí na svoje
ňadra. „Chtěla bych vás přijmout.“ „Tak to udělej, aspoň
si sáhni, vždyť jsou tvoje.“ Pavla nevěřícně hledí na ňadra
zástupkyně svých vlastních ňader. „Jsem zmatená, nevím, co
mám dělat,“ zase se obrací k radosti a běží k ní. Ale opět
zapomíná na svoje ňadra, která to bolí. Vypadá to, že se
nemůžeme pohnout, Pavla si opravdu neví rady a svoje ňadra
vlastně vůbec nevidí.
Stavím
do konstelace matku Pavly. Měla také „nález“. Stoupají si
proti sobě. Pavla začne křičet na svoji matku: „Proč jsi měla
rakovinu? Nikdy jsi nám to nevysvětlila. A my se tak bály (Pavla a
sestra). Vždyť se nás to přece týkalo. Byly jsme malé a strašně
jsme se bály.“ Matka se klidně dívá na svoji dceru, Pavlíně
je v té roli nyní tak 8 let. „Jsi malá holka, nic nechápeš,“
říká matka na adresu Pavlíny. Pavlína křičí vyčítavě ke
své matce: „Už tě nechci poslouchat, chci jít svojí cestou. Už
jsem dospělá, chci mít radost, nosit pěkné prádlo, šaty,
radovat se. Ale bojím se, že ti tím ublížím. Jsi už stará!“
„Nech
to na mně, já si s tím poradím,“ odpovídá klidně matka. „Víš
vůbec o tom, že jsi žena?“ Pavla je zaskočena, tuto otázku od
matky nečekala. Rozhlíží se po místnosti, uvidí svoje ňadra,
která se kroutí bolestí. Hned vedle stojí nález. „Pojď si
sáhnout.“? „Mami, já ti moc chtěla pomoct.“ „Jsi hodná
holka, ale nemusíš.“ Vyzývám matku, aby požádala dceru, zda
se může podívat na její ňadra. Pavla je rozpačitá, culí se.
„Přiveď svoje ňadra k matce!“ Pavla vezme svoje ňadra za ruku
a vede je před matku. „To jsou moje ňadra, mami.“ „Pěkná,
užij si je. Můžeš.“ Pavla se postupně rozzáří, nevěří
svým očím, že je vůbec má a že o tom ví i máma. „Mám
hezkou holku s hezkýma prsama :-).“ Nález se postupně vytrácí
ze scény...
Co
k tomu dodat? Ke konci semináře Pavla sdílí s ostatními ženami
své nově objevené ženství. Má velikou podporu od všech
zúčastněných žen. Všechny to trochu znají.