Moje tělo netráví...

Hana má už delší dobu potíže s trávením, neví, kde přesně je problém, zda spíše slinivka, či žaludek, či žlučník. Postavíme tedy do konstelace Hanku a její trávení.

Zpočátku se má Hanka dobře a její trávení také nic zvláštního nevykazuje. Abychom si užili pořádnou orgánovou konstelaci, postavím ještě žlučník, slinivku a žaludek. Těm je postupně hodně zle, těžko, žlučník dokonce zatíná ruce v pěst. Hanku moc nevnímají, jakoby nepatřily k ní. Jen slinivka jeví chabý zájem, je jí zle a postupně uléhá Hance k nohám do embryonální polohy. Jsme na stopě. Ptám se klientky: “Nějaké nenarozené dítě ve vašem rodu?” “Ano, v 18 letech moje interrupce.” Je tedy víceméně jasné, o co tady půjde.


Necháme konstelaci běžet dále, stavím ještě otce dítěte. Ten se ale nakonec po celou dobu konstelace nedostane na scénu. Zástupkyně Hanky je zcela odpojená, nevnímá, co se kolem ní děje, orgány ji nezajímají, spíše jsou jí nepříjemné, neví, proč se na ni slinivka tak lepí. Slinivka leží v poloze dítěte a jediným jejím zájmem je se přitulit a být přijata Hankou. Ta to však nechápe, odtahuje se. Ve žlučníku to vře, dokonce by i někomu nafackoval, pocit vzteku se střídá se strachem, trávení se zmítá mezi tím vším, něco by nejraději řeklo, ale má knedlík v krku. Hanka je jako opařená, nevidí, neslyší, nechápe. Nemůže se pohnout z místa, kouká do jednoho bodu a nic neříká. Nemá co. Při pohledu na slinivku se jí hůře dýchá. Sama klientka na celý obraz kouká, a ačkoliv jsem se ptala na nenarozené dítě, vůbec ničemu v probíhající konstelaci nerozumí. Odpojení od skutečnosti, od tehdejší události je tak silné, že se nechytne ani klientka, ani její zástupkyně.

Vkládám tedy zástupkyni do úst větu: “Vůbec tomu nerozumím.” Tohle oznámení uvolňuje atmosféru, ale stále je zde velké napětí u všech orgánů, nervozita, že Hanka se stále nehodlá k ničemu přihlásit, že je prostě “mimo”. Hance se začínají podlamovat nohy, konečně se začíná něco hýbat. Zůstane v polodřepu úplně ztuhlá. Nabádám orgány, aby jí pomohly do sedu, do kleku. Jakmile se dostane na zem, slinivka to radostně vítá a dává jí hlavu do klína. Hana na to nereaguje, nerozumí tomu. Se slinivkou se spolu dívají do očí. Slinivka jí připomíná: “patřím k tobě”. Hanka neví, co s tím, potřebuje se ale více naklonit ke slinivce. Ač to tak necítí, nabádám ji, ať vezme slinivku – své nenarozené dítě – do náruče. Slinivka je šťastná. Konečně se Hance podaří jí říct: “Patříš ke mně!” Všem se neskutečně ulevuje. Hanka ničemu nerozumí, ani skutečná Hanka, sledující vše ze židle. Beru ji pomalu do konstelace. Posadím ji asi 2 metry před její zástupkyni a dívají se navzájem do očí. Trvá to dlouho, než se začne něco dít, než se prodere pocit něčeho povědomého, než se prodere navenek vůbec nějaká emoce. U zástupkyně je dlouho nezájem, tvrdost, odtažitost. Není soustředěná. Vybízím zástupkyni: “Řekni pravé Hance, i když tomu nerozumíš: ‚Patří to k nám.‘” Nehodlá to zopakovat, vůbec to tak necítí, neví, nechce s tím mít nic společného. Pravá Hana je taktéž mimo hru. Tak znovu: “Podívej se na slinivku, řekněte si navzájem, že k sobě patříte. Dokud to nezačnete cítit.” Obě Hanky na sebe nechápavě hledí. Najednou se proces začíná spouštět. Zástupkyně začíná plakat… a až jakoby omluvně říká: “Já jsem to nevěděla, já jsem nevěděla, že ke mně patří,” mluví přerývaně.

“Ta slinivka je tvé nenarozené dítě, chápeš to, Hanko?” sděluji stále zařezané skutečné Haně. Ta jen zírá. “A tvoje zástupkyně je tehdy 18letá Hanka, mladá holka, která byla v situaci, se kterou si nevěděla rady.” Hanka potvrzuje, že tehdy, když zjistila, že je těhotná, tak zcela racionálně, bez emocí zařídila interrupci. Otec dítěte byl postaven před hotovou věc, proto se v konstelaci ani nedostal ke slovu. Prostě se s ním nepočítalo. “Hanko, podívej se své zástupkyni, tedy sama sobě v 18 letech, do očí. Přijmi ji do svého srdce, bez pocitu viny či jiných emocí. A jen jí poděkuj. Poděkuj jí za to, že to zvládla. Že víš, že to pro ni bylo těžké, ale zvládla to.”


Tím se celá věc uvede do pořádku. Bylo uviděno nenarozené dítě, které k Hance patří, a byla uviděna mladá holka, která byla v nelehké situaci. Nyní dospělá Hana může převzít zodpovědnost.
Konstelace je hodně silná pro všechny zúčastněné, především ženy. Po nějakém čase mi Hanka píše, že ještě během konstelace byla zcela mimo, že vše pochopila až mým vysvětlením po semináři. Přijela domů a onemocněla, brala antibiotika a byla 2 týdny doma. Potřebovala čas pro sebe a zpravocání dávného příběhu. Zažívací potíže vymizely.