Proč se přepínám

 Pavel se chce podívat na svoje záněty tlustého střeva, kterými trpí od svých 20 let, tedy celkem asi 16 roků. Potíže souvisí s únavou, začne narůstat stres, začne se přepínat, pije více a více kávy a pojídá sladkosti. Až se dopracuje do stadia, kdy se sliznice střeva zanítí. Postupně se intervaly mezi záněty zkracují, již nepoužívá léky, které měl od lékařů, a snaží se potíže podchytit sám. Často dojde do stadia, že mu střevo krvácí, špatně se mu dýchá. Potom, když už je varování střeva silné, vypne, změní stravu, přestane jíst sladké a pít kávu.


Najednou si Pavel uvědomuje, že přepínání nepotřebuje. Setkává se tváří v tvář se svojí matkou. Má sevřené, bolavé břicho, chce, aby matka něco řešila. Ta jej jen pozoruje a je jí ho líto. Pavel začíná být lhostejný, ale je neklidný, že nemá věci pod kontrolou, jak je zvyklý. Odešle všechny z místnosti pryč. A zklidňuje se, už je vše pod kontrolou... vše, ale nikdo tu vlastně není, může mít vše pod kontrolou, ale bude tu sám. Situace je až komická. Přepínání nepotřebuje, matku nepotřebuje, tak je to v pořádku. Najednou je mu zase dobře, připadá si důležitě. „Nikdo mi do toho nebude mluvit, když tu nikdo není. A vlastně, když tu nikdo není, pro koho bych se přepínal?“ Pavlovi začíná svítat. Přivedeme zpět jeho matku. Vkládám mu do úst větu: „To pro Tebe to všechno dělám. Chci být pro Tebe důležitý.“ Pavel se rozpláče. Jsme u jádra problému. Pro Tebe, maminko, přece. V očích osoby – matky – je velké pochopení a zároveň i nejistota. Ona to zná. Dle sdělení Pavla měla to takto stejně se svým otcem a potom i manželem. Předala to dál. Pavlovi se toto poznání vrývá hodně hluboko. Břicho přestává bolet, je zde velká úleva.

 Ani vy se nepřepínejte. Vždy se ohlédněte, zda se neničíte pro někoho, kdo to po vás vlastně ani nechce. Všimněte si toho a zkoumejte. Uleví se vám i vašim orgánům.