Pavel
se chce podívat na svoje záněty tlustého střeva, kterými trpí
od svých 20 let, tedy celkem asi 16 roků. Potíže souvisí s
únavou, začne narůstat stres, začne se přepínat, pije více a
více kávy a pojídá sladkosti. Až se dopracuje do stadia, kdy se
sliznice střeva zanítí. Postupně se intervaly mezi záněty
zkracují, již nepoužívá léky, které měl od lékařů, a snaží
se potíže podchytit sám. Často dojde do stadia, že mu střevo
krvácí, špatně se mu dýchá. Potom, když už je varování
střeva silné, vypne, změní stravu, přestane jíst sladké a pít
kávu.
Najednou
si Pavel uvědomuje, že přepínání nepotřebuje. Setkává se
tváří v tvář se svojí matkou. Má sevřené, bolavé břicho,
chce, aby matka něco řešila. Ta jej jen pozoruje a je jí ho líto.
Pavel začíná být lhostejný, ale je neklidný, že nemá věci
pod kontrolou, jak je zvyklý. Odešle všechny z místnosti pryč. A
zklidňuje se, už je vše pod kontrolou... vše, ale nikdo tu
vlastně není, může mít vše pod kontrolou, ale bude tu sám.
Situace je až komická. Přepínání nepotřebuje, matku
nepotřebuje, tak je to v pořádku. Najednou je mu zase dobře,
připadá si důležitě. „Nikdo mi do toho nebude mluvit, když tu
nikdo není. A vlastně, když tu nikdo není, pro koho bych se
přepínal?“ Pavlovi začíná svítat. Přivedeme zpět jeho
matku. Vkládám mu do úst větu: „To pro Tebe to všechno dělám.
Chci být pro Tebe důležitý.“ Pavel se rozpláče. Jsme u jádra
problému. Pro
Tebe, maminko, přece.
V očích osoby – matky – je velké pochopení a zároveň i
nejistota. Ona to zná. Dle sdělení Pavla měla to takto stejně se
svým otcem a potom i manželem. Předala to dál. Pavlovi se toto
poznání vrývá hodně hluboko. Břicho přestává bolet, je zde
velká úleva.
Ani
vy se nepřepínejte. Vždy se ohlédněte, zda se neničíte pro
někoho, kdo to po vás vlastně ani nechce. Všimněte si toho a
zkoumejte. Uleví se vám i vašim orgánům.