Vlaďka
přichází na konstelace a vlastně ani neví, co by chtěla vidět.
Jen tak na okraj utrousí, že ji spoustu let škrábe v krku, ale že
to není nic vážného, že se nikdy nic nenašlo. A je to tady,
něco se jí zadrhlo, něco nebylo vyřčeno… to se nabízí.
Jen
ve zkratce si povídáme o rodině a je to docela jasné. Vlaďka se
už na „horkém křesle“, kde mluví o svém dětství, dostává
do dětského vědomí. Je zřejmé, že se jí z něho doposud úplně
nepodařilo dostat, ač je jí kolem 35 let. Líčí velmi emotivně,
jak jí v 5 letech náhle umřel táta. Měla ho velmi ráda. Tehdy
to byl samozřejmě šok. Ale co jí nedá klid celé ty dlouhé
roky, je fakt, že jí tehdy, malé pětileté holce, nikdo nic
neřekl. Všichni mlžili a skutečnost se dozvěděla až později,
mimo rodinu, od kluka ze sousedství. Vnímala to jako velkou zradu,
ztratila důvěru, brzy odešla z domu a žila poměrně hektický a
neklidný život. Navrhuji Vlaďce, že se nebudeme dívat
na něco, o čem ví. Zkusíme ji vyvést z dětského vědomí do
dospělosti. Vlaďka souhlasí, sama zůstává ve své roli.
Žádám
účastníky semináře ke spolupráci, hrát budou všichni, nikdo
ale neví koho konkrétně. Vlaďku vyzvu, aby si vybrala pomocnici,
která ji bude doprovázet. Své dospělé já. Takže se dáme do
práce. Účastníci semináře sedí v kruhu, začneme od jedné z
žen. Sděluji všem, že budou hrát širší rodinu a lidi kolem
dávné události, kdy zemřel Vlaďčin otec. Vlaďka přistupuje ke
každému z nich. Vybízím ji, aby řekla, co má v tu chvíli na
srdci či na jazyku. Vlaďka se ihned dostává do dětského
vnímání, do dětského vědomí. Začne křičet, pláče, vyčítá,
nechápe. U každého z přítomných osob. Ale vždy, než přejde k
další osobě, ji zarazím, aby se podívala na svoji pomocnici. Ta
je ve vědomí dospělém, je zcela klidná a poskytuje Vlaďce
velkou oporu. Pohled do očí Vlaďku vždy zklidní.
Obejdeme
asi 5 osob, každý v tu chvíli ví, co má dělat. Většinou
Vlaďce sdělí, že tehdy měli strach jí něco říct, báli se,
jak to zvládne, že nevěděli, co jí vlastně říct, že sami
byli nešťastní... Vlaďka se na každého rozkřičí: „Proč
jste mi nic neřekli?“... prostě proto. Postupně se s dopomocí
své dospělé části zklidňuje. Až přijde k jedné účastnici,
která zjevně hraje její mámu. Tam se Vlaďka dozví, že máma
byla úplně zničená a neměla sílu jí nic říct. Tam, u mámy,
Vlaďka začíná chápat, že jí nikdo neublížil vědomě. Že
prostě všichni kolem byli zcela bezradní, nešťastní a zničení.
Začíná
jí svítat. Už se na svoji dospělou část dokáže dokonce usmát.
Postupně přichází smíření, hluboké pochopení a snad dokonce
i soucit jak samotné se sebou, tak s ostatními, rodinou. Velká
úleva. A pro všechny velká lekce.
Děti
nejsou hloupé, jsou jen malé a nezkušené. Ale srdce mají větší,
než si dokážeme představit. Nepodceňujme je a buďme otevření,
jasní a láskyplní.