Veronika,
asi 45letá žena, přichází se zdravotním problémem velkého
procenta žen středního věku. Několik let trvajícími
gynekologickými potížemi ve smyslu masivního menstruačního
krvácení, bolestí a dalším nepohodlím, které s sebou nese
diagnóza děložního myomu (nezhoubného nádoru, vycházejícího
ze svaloviny děložní stěny). Po mnoha letech potíží a
opakovaných návštěvách gynekologa došla do fáze, kdy je v
plánu odebrání dělohy. Její máma ve stejném věku o dělohu
přišla a s dcerou se nehodlá na toto téma vůbec bavit.
Stavíme
do konstelace Veroniku a zástupkyni pro její dělohu. Dále si
vybírá z přítomných žen svoji mámu a její dělohu. No, a
začíná být jasné, že celá záležitost bude zasahovat do
minulosti, konkrétně ženské linie předků. Vybíráme jednu
zástupkyni za všechny předkyně Veroniky. Může se jednat přímo
o babičku, ale stejně tak o další ženy rodu. Aby byla sestava
kompletní, vybíráme zástupce za dělohy předkyň. Veronika si
paradoxně vybírá do této role muže, jediného v našem semináři.
Zpočátku
jsou jednotlivé zástupkyně volně v prostoru sálu a nic
zvláštního se neděje. Nikdo si nikoho moc nevšímá, jinak
řečeno, přítomné ženy si nevšímají sebe navzájem, ani svých
vlastních orgánů. Dělohy jsou z toho trošku zmatené, Veronika
jediná sleduje s lítostí tu svoji. Nechám Veroniku podívat se do
očí se svojí matkou. Ta uhýbá očima, pomalu se obrací na
předkyně, tedy zřejmě svoji matku, Veroničinu babičku. Probouzí
se v ní vztek, nemůže se na svoji matku ani podívat. Otočí se k
dceři se slovy: „Měla jsem to jako moje matka. Nechtěla jsem,
ale nakonec jsem na tu operaci šla.“ Veronika nevěří svým
očím. Pomalu se přibližuje k babičce, svojí předkyni. Ta je
velmi negativně naladěná. Nelibě hledí na vnučku: „Co to má
znamenat? Co to tady řešíš za nesmysly? Myslíš, že to někoho
zajímá? Že někoho vůbec zajímá, že máš tamto… dělohu?“
Babička má až problém to slovo vyslovit. „Za nás se to
nenosilo. My znaly jen práci, dřinu. Děloha je dobrá tak na děti
a jinak je akorát na obtíž. Kdybychom ji neměly, bylo by nám
líp.“ Zástupkyně děloh nechápou. Mají snahu na sebe
upozornit. Zášť a nelibost předkyň je tak silná, že je vyžene
až za dveře na chodbu. V místnosti zavládne tíživé ticho.
Veronika je v šoku. Ohlíží se do stran, matka stojí jako opařená
a babička – předkyně má vítězný výraz. Veronika jako střela
vyběhne na chodbu, vezme svoji dělohu za ruku a přivádí ji zpět.
Obejme ji a tak spolu v objetí zůstanou stát. Děloha je šťastná,
že je „doma“. Matka ani babička se ani nepohnou. Veronika vezme
svoji dělohu za ruku a vede ji před babičku. Ta se dívá velmi
odmítavě, až s odporem. Matka vše mlčky sleduje, mísí se v ní
vztek na matku a velké pochopení a podpora pro dceru. Ta se k ní
obrací se slovy: „Mami, to je moje děloha a jsem ráda, že ji
mám.“ Matka k dceři: „Chápu a přeji ti to. Já to tak ještě
neměla. Mrzí mě to, ale už to tak je.“
Zpoza
dveří se vynoří ruku v ruce děloha matky a předkyň. Zástupce
děloh předkyň, jediný muž v konstelaci, nemá slov. „Jak je
možné, že mě ty ženy nevidí? Co to má znamenat? To mne
nepotřebují? Vždyť já jsem přece jejich podstatou. Nerozumím
tomu.“ Muž je zcela zdrcen. Ohlíží se po ostatních ženách v
sále. Všechny to kdesi znají a toto poznání se jich hluboko
dotýká. Veronika předvádí všem v sále svoji dělohu. „Já ji
mám, mám ji ráda a ponechám si ji. Babičko, ty jsi jinak
nemohla. Respektuji to. Já už mohu. Mami, ty ses rozhodla, jak ses
rozhodla. Já už to mám jinak.“ V sále přichází velká úleva.
Jiskřička naděje, že to může být jinak. Zástupkyně vystupují
z rolí. Zástupce dělohy – muž, zůstává do konce semináře
mlčenlivý.