UŽ TO MOHU MÍT JINAK


Veronika, asi 45letá žena, přichází se zdravotním problémem velkého procenta žen středního věku. Několik let trvajícími gynekologickými potížemi ve smyslu masivního menstruačního krvácení, bolestí a dalším nepohodlím, které s sebou nese diagnóza děložního myomu (nezhoubného nádoru, vycházejícího ze svaloviny děložní stěny). Po mnoha letech potíží a opakovaných návštěvách gynekologa došla do fáze, kdy je v plánu odebrání dělohy. Její máma ve stejném věku o dělohu přišla a s dcerou se nehodlá na toto téma vůbec bavit.

Stavíme do konstelace Veroniku a zástupkyni pro její dělohu. Dále si vybírá z přítomných žen svoji mámu a její dělohu. No, a začíná být jasné, že celá záležitost bude zasahovat do minulosti, konkrétně ženské linie předků. Vybíráme jednu zástupkyni za všechny předkyně Veroniky. Může se jednat přímo o babičku, ale stejně tak o další ženy rodu. Aby byla sestava kompletní, vybíráme zástupce za dělohy předkyň. Veronika si paradoxně vybírá do této role muže, jediného v našem semináři.

Zpočátku jsou jednotlivé zástupkyně volně v prostoru sálu a nic zvláštního se neděje. Nikdo si nikoho moc nevšímá, jinak řečeno, přítomné ženy si nevšímají sebe navzájem, ani svých vlastních orgánů. Dělohy jsou z toho trošku zmatené, Veronika jediná sleduje s lítostí tu svoji. Nechám Veroniku podívat se do očí se svojí matkou. Ta uhýbá očima, pomalu se obrací na předkyně, tedy zřejmě svoji matku, Veroničinu babičku. Probouzí se v ní vztek, nemůže se na svoji matku ani podívat. Otočí se k dceři se slovy: „Měla jsem to jako moje matka. Nechtěla jsem, ale nakonec jsem na tu operaci šla.“ Veronika nevěří svým očím. Pomalu se přibližuje k babičce, svojí předkyni. Ta je velmi negativně naladěná. Nelibě hledí na vnučku: „Co to má znamenat? Co to tady řešíš za nesmysly? Myslíš, že to někoho zajímá? Že někoho vůbec zajímá, že máš tamto… dělohu?“ Babička má až problém to slovo vyslovit. „Za nás se to nenosilo. My znaly jen práci, dřinu. Děloha je dobrá tak na děti a jinak je akorát na obtíž. Kdybychom ji neměly, bylo by nám líp.“
Zástupkyně děloh nechápou. Mají snahu na sebe upozornit. Zášť a nelibost předkyň je tak silná, že je vyžene až za dveře na chodbu. V místnosti zavládne tíživé ticho. Veronika je v šoku. Ohlíží se do stran, matka stojí jako opařená a babička – předkyně má vítězný výraz. Veronika jako střela vyběhne na chodbu, vezme svoji dělohu za ruku a přivádí ji zpět. Obejme ji a tak spolu v objetí zůstanou stát. Děloha je šťastná, že je „doma“. Matka ani babička se ani nepohnou. Veronika vezme svoji dělohu za ruku a vede ji před babičku. Ta se dívá velmi odmítavě, až s odporem. Matka vše mlčky sleduje, mísí se v ní vztek na matku a velké pochopení a podpora pro dceru. Ta se k ní obrací se slovy: „Mami, to je moje děloha a jsem ráda, že ji mám.“ Matka k dceři: „Chápu a přeji ti to. Já to tak ještě neměla. Mrzí mě to, ale už to tak je.“

Zpoza dveří se vynoří ruku v ruce děloha matky a předkyň. Zástupce děloh předkyň, jediný muž v konstelaci, nemá slov. „Jak je možné, že mě ty ženy nevidí? Co to má znamenat? To mne nepotřebují? Vždyť já jsem přece jejich podstatou. Nerozumím tomu.“ Muž je zcela zdrcen. Ohlíží se po ostatních ženách v sále. Všechny to kdesi znají a toto poznání se jich hluboko dotýká. Veronika předvádí všem v sále svoji dělohu. „Já ji mám, mám ji ráda a ponechám si ji. Babičko, ty jsi jinak nemohla. Respektuji to. Já už mohu. Mami, ty ses rozhodla, jak ses rozhodla. Já už to mám jinak.“ V sále přichází velká úleva. Jiskřička naděje, že to může být jinak. Zástupkyně vystupují z rolí. Zástupce dělohy – muž, zůstává do konce semináře mlčenlivý.